MATKA A DCERA

Mé dceři:

„Vidím slzy, které ti stékají po tvářích. Vidím hněv v tvých očích. Vidím, jak zatínáš zuby vzteky, a přísahám, že v srdci cítím stejnou bolest jako ty. Možná ještě větší. Nevím. Už totiž nevím, jak o tom s tebou mluvit.“

„Pokaždé, když na mě křičíš: ‚Ty mi vůbec nerozumíš, vůbec mě nechápeš... Kdybys jen tušila, jak nešťastná jsem...‘, cítím bolest v srdci a svírá se mi dech. Holčičko moje, já to vím, také jsem byla mladá. Také mě život a přátelé zklamali a zranili... Jen nevím, jak ti předat své zkušenosti tak, aby ti pomohly. Myslela jsem, že to vím, ale teď vidím, že jsi mi nerozuměla tak, jak jsem si přála. Stydím se, bojím se a nevím kudy kam.“

„Ale vím, že tě nekonečně miluji a nechci, aby to takhle bylo. Nechci, aby se tato nedorozumění opakovala. Chci být tvou oporou po celý život. Miluji tě, / Maminka“

Mé mamince:

„Milá mami. Nemyslela jsem to tak, jak jsem na tebe včera křičela, jen mám pocit, že mi nerozumíš a že s tebou o těchto věcech vůbec nemůžu mluvit. Nevidíš mě a neslyšíš, co potřebuji. Ani nevím, jestli mě máš ráda. Ale já tě nekonečně miluji a potřebuji tě. Potřebuji s tebou mluvit o věcech víc, než si chci přiznat, ale nejde to, když se mnou nechceš o ničem mluvit.“

„Tak moc bych si přála, aby to bylo jako dřív, když jsem byla malá, odřela si kolena a ty jsi na ně vždy foukala a dala mi pusu. Miluji tě a chtěla bych ti to všechno říct, jen nevím jak. Miluji tě, / Dcera“