Projekt: dítě

Ve světě, který z nás chce mít silné ženy a ve kterém se jako silné ženy tak rády tváříme, se nám z mateřství stává projekt, na jehož konci by měl být perfektní produkt, rozumějte dítě. Mně se brzy narodí mé druhé. A víc než kdy jindy přemýšlím o tom, jak si to své další silné životní kafe asi vychutnám, jaké „lekce“ mě s ním čekají. Protože ty čekají na každou z nás!

Vyrostla jsem v klasickém světě plném tlaku na výkon a podle toho to vypadalo. Jela jsem „bomby“. Nejdřív tu byl soutěživý modeling a pak podnikání. Už těsně po třicítce jsem měla své dvě firmy, vlastní byt… Byla jsem naprosto soběstačná, silná. A tak trochu mě dráždily ženy, které o sobě říkaly to samé, ale hned v další větě si stěžovaly na to, že je muži nejsou schopní „zkousnout“. Tak sakra: buď jsem silná, a pak přece nefňukám a přitáhnu si k sobě toho, koho potřebuju, nebo o sobě nic takového alespoň netvrdím, ne?

Měla jsem tehdy všechno. Zbývalo jediné – nebyla jsem máma. Neskutečně jsem po tom toužila, viděla jsem před sebou smutně zapomínaný archetyp Venuše, ženy, která je hodná obdivu, která s mateřstvím rozkvétá a nalézá svou vnitřní sílu, ale úplně na rovinu: měla jsem strach. Dneska už to říct můžu, tehdy bych to nepřiznala. Ale moje podvědomí a nevědomí mnohem dřív než já věděly, že mateřství jako takové pro mě bude velkou životní zkouškou. Každý takovou máme: ve vztazích, v práci, ve vztahu k sobě. Já ji cítila právě v mateřství.

Obklopená tvrzeními, která se holedbala, že mámou můžeme být přece každá, že je to ta nejpřirozenější věc na světě…. jsem zažívala, že to vůbec není jen tak. Měla jsem za sebou už z doby dospívání těžký úraz pánve, nespočet operací a v hlavě varování doktorů, že děti mít možná nikdy nebudu. Ale já chtěla. A když jste silná ženská a něco chcete, tak to přece dostanete. Nebo ne?

Jít do mateřství jako do dobře naplánovaného podnikatelského záměru by bylo velmi liché. To jediné jsem věděla. Že určité věci musím nechat běžet, vynořit a zpracovat je a tím se na mateřství vlastně uvnitř sebe připravit. Ale zrazovalo mě vlastní podvědomí. Připomínalo mi slova doktorů, ale také našeptávalo, že je za mateřstvím skrytá obrovská odpovědnost. Za nového člověka, kterého já přivedu na svět a pak jako máma formuji. Facinující, ale zároveň tak těžké, závazné… Do toho tu byl fakt, že jsem přece učila lidí, jak mít dobré vztahy, jak správně uchopit intimitu, provázela jsem k porodům… A ten tlak, že když to učím, tedy měla bych mít sama všechno dokonale zvládnuté, ten byl také výživný. Věděla jsem všechno to, co jsem kdy učila své klienty, potažmo klientky. Byla jsem připravená na nový díl sebepoznání, na novou životní hloubku. Na to, že mi moje dítě svým příchodem na svět ledasco bude zrcadlit. Ale nebyla jsem připravená na to, co všechno a jak moc to bude bolet.

Otěhotněla jsem. A potratila. A pak znovu. A dotřetice, kdy jsem doma, ve vaně, v pátém měsíci, devět hodin rodila dítě, o které jsem v ty samé momenty přicházela.

Pochopí jen ta, která prožila.

Tou dobou už jsem žila se svým norským mužem daleko od českého pohodlného, zaběhnutého domova, vytržená ze svých kořenů a původních kontextů. Zvyklá dávat do všeho maximum, vést si svůj život svým směrem, jsem všechno naráz zastavila a odstěhovala se za nám, abych mohla naplnit svou skutečnou životní prioritu a stát se mámou. Opustila jsem firmy, pronajala byt a dostala se na úplně nový start. Sama. Bylo neskutečně těžké všechno to pustit a jít pryč. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat do jiné země. Ale vnímala jsem to jako zkoušku. Jako cenu za to, co chci. Za možnost mít dítě dáte vlastně cokoliv. A já za sebou přece nechala „jen“ hmotné věci. Protože život je o prioritách a já chtěla šťastnou rodinu.

Klasický princip: „když chceš něco nového, musí umřít něco starého“.

Ale do mého života s tím vstoupil strach. Moře strachů. Mé vlastní, kdy jsem po prvním nevydařeném těhotenství s pochopitelnými úzkostmi sledovala, jak budou probíhat ta další. A opakovaně zažívala hlubokou bolest ze ztráty nenarozeného dítěte, aby mě ten poslední potrat v pátém měsíci „nakopal“ tak, že jsem se stáhla sama do sebe bezmála na rok. A byly tu i strachy, které mi projektovalo či připomínalo mé okolí. Z mateřství, které je přece TAK přirozené, se víc a víc stávalo něco nedosažitelného. Velké sousto. Vedle kterého jsem pořád ještě „kousala“ i naprostou změnu životního stylu a prostředí. Neuměla jsem jazyk, neměla nikoho blízkého. Nedržela mě nad vodou spokojenost mých klientů, protože ty jsem nechala daleko za sebou, v Čechách. Stejně jako svůj příjem. Nebylo nic. Což s sebou třeba kromě jiného přineslo i takřka hmatatelný fakt, že se změnilo i mé společenské postavení. V očích spousty lidí jsem „spadla“ o spoustu pater níž, než jsem si žila před tím.

Mohla jsem utéct zpátky do Čech. Ale neudělala jsem to. I když už jsem v tom směru za sebou měla spoustu let práce, vydala jsem se na další cestu k sobě. Do starých rodinných vzorců. Do hloubek rodinných traumata a svého vlastního nastavení. Opouštěla jsem tu „silnou a všehoschopnou“ Danielu a přijímala svou zranitelnost, křehkost a ženskost.

A také se učila nelpět. Na tom, co jsem opustila. A po letech potratů a nezdařených pokusů o početí miminka… jsem se nakonec naučila nelpět ani na myšlence, že budu máma. Mám nespočet kamarádek, které se ze stejného důvodu staly pěstounkami. Kdo ví, třeba by to mohla být nakonec i moje cesta?

Nebyla.

Ve chvíli, kdy pustíte své strachy, vám život přinese až zázračnou odměnu. Mně přinesl dceru Freyu. A právě v ten moment všechno dostalo svůj smysl. Fakt, že jsem byla „jen“ mámou v domácnosti, nikoliv ulítanou podnikatelkou, mi dalo možnost opravdu ji vidět vyrůstat. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že jsem mohla být u každého jejího pláče, nového zoubku, krůčku nebo pokroku. Že jsem si tím neskutečně nekomfortním rozhodnutím pár let zpátky vytvořila tu komfortní možnost být skutečná máma a vnímat ji i sebe. Nás. Vytvořila jsem si prostor pro to žít svou skutečnou hodnotu života. A všechno to zapadlo přesně s jejím příchodem na svět.

Byla jsem tu celé roky pro ni. A až když jí byly tři, začala jsem cítit, že už znovu můžu. Odejít občas od ní zase k sobě. Promýšlet nové podnikání v nové zemi, které už jsem se konečně učila rozumět. Přestože jazykové kurzy byly jen jednou z mnoha cest, které jsem při své snaze sžít se s Norskem musela odchodit.

Dneska můžu s klidným srdcem říct, že jsem sama před sebou obstála jako máma i jako Daniela. A znovu a ještě lépe mohu učit i své klienty hledat to, co je v jejich životě to skutečně podstatné. Jejich hodnoty. Sny. Sebe samé.

A abych se nenudila, čekám své druhé dítě.

Kam mě dovede, ví zatím jen ono samo. Já tuším jen to, že to s velkou pravděpodobností bude zase pěkně „silné kafe“. Protože tak je to úplně v pořádku.