Můj příběh

Před 5 lety jsem si prošla velkou krizí, která by mě ani ve snu nenapadla, že někdy může přijít… Můj největší životní sen bylo mít zdravé děti a šťastnou rodinu.
Nikdy mě nenapadlo, že mi ji žívot nabídne způsobem jakým přišla a že budu ze dne na den nucena pro naplňení svého snu opustit svůj dokonalý život. Dnes už vím, že to byla zase jen další životní zkouška a že jsem opět uspěla.
5 let sem to tak ale necítila. Musela jsem opustit všechny své výdělečné projekty.
Pocit hojnosti mi byl najednou vzdálenější více než kdy jindy.

Musela jsem spokojeným klientům říct, že končíme. Cítila jsem neuvěřilný pocit viny, studu, vzteku a bezmoci, protože mi to celé nepřipadalo vůbec fér.

Stála jsem tehdy před rozhodnutím vzdát se všeho co znám, opustit své přátele, dosavadní rodinu, styl života, práci která mě naplňovala, kulturu co jsem znala.

Frustrace mě provázela každý den a s vidinou začínání znovu v jiné kultuře, možná sama, protože vztah na který jsem vsadila vůbec nebyl usazený a nepoznaný. Budila jsem se v noci jako s největší noční můrou. Akorát to nebyl špatný sen, ale realita.

Představa budoucnosti, že o vše přijdu, vztah nebude fungovat, zůstanu sama s dítětem a bez zajištění a peněz pro mně byla děsivá.
Když jsem vše těhotná opustila a začala se zabydlovat v nové Zemi, kultuře, domu, vztahu…. Potratila jsem.
V pátém měsíci v9ti hodinovém porodu, kdy jsem věděla, že mé miminko nepřežije.

Pořád si pamatuju probrečené večery, kde se sama sebe ptám, jak se dá toto všechno zvládnout a nezbláznit se.
Nejdříve jsem se v tom dost plácala.Byla jsem v tom sama a zůstala jsem zaseklá v postraumatickém syndromu. Lidé mě opouštěli, protože už sem si nebyla tak jistá a sebevědomá, tolik jsem nezářila, neměla najednou žádnou životní vizi, nebyla tak zábavná :o)
Snažila jsem se jen přežít.
Věděla jsem, že se něco musí stát, že musím něco udělat!
Rozhodla jsem se, že si vyberu jinou cestu než to vzdát a šla jsem ji tvořit.

Věděla jsem, že jsem, schopná s tím vším něco udělat jen já sama.
JÁ jsem tedy začala dělat změny, ve své hlavě, ve svém životě a rozhodla se, že svou situaci změním. Tak jako jsem se to učila od života dřív a jak jsem to učila své klienty.
Trvalo to 5let.Krok za krokem se začaly dít proměny. Vzala jsem život zase do svých rukou a i přes překážky, které momentálně byly, jsem šla dál k úspěchu a ke svobodě.A k vytouženým dvěma dětem.
Nakonec jsem porodila dvě zdravé dcery a neposlouchala všechny odrazující prognózy.
Začala i s dvěma dětmi dělat svou práci ne pro peníze, ale stejně jako když jsem začínala pčed 13lety v ČR. Pro pocit naplňení. Dělat to co mě opravdu baví, co lidem pomáhá a mě dává super pocit ze života.

Proč ti toto všechno píšu?
Chci, abys věděl/a, že moje zkušenost(a ne jen tato…) mě naučila, že není na co čekat a že osobní hojnost, štestí a radost spočívá v pochopení naší jedinečnosti a přirozené důvěry v život. V pochopení NAŠÍ cesty A v hlavně ve vědomé práci sám/a na sobě.
Že neni už na co čekat, ani na co se vymlouvat. Že už jen chceme a nebo nechceme.
A tak začínám od nuly. Od naprostého začátku ,ale teď už nebuduji žádná centra. Jen sebe. Samu, Sebe, protože to jediné má smysl. A protože nemohu opustit své kořeny,
začínám znovu v ČR I v Norsku. S novým jménem, s novou životní zkušeností, V nové roli jako máma a přesto jsem to počád já.
Jen nějak po zahojení všech těch ran ještě silnější a šťastnější.
A jestli to chceš taky tak, těším se na naše brzké setkání. Těším se, až ti to vše předám a ukážu ti, že teď je ten pravý čas,oklepat se. Postavit se…udělat první krok, aby ses mohl/a rozběhnout, skočit a letět.
S láskou,
Daniela Torp